Dovolená aneb houbové hody




Jednu srpnovou sobotu jsme vyrazili na naši dovolenou do Nového Města na Moravě. V 16 hodin jsme dorazili do penzionu, kde jsme měli objednané ubytování a hned po potřesení rukou na uvítanou nám paní majitelka oznámila, že odjíždí na dovolenou a tudíž dostaneme klíče a budeme jejich obří dům obývat sami. Z legrace se nás ještě zeptala, jestli se tu nebudeme bát a já si jen pomyslela, že když se ona nebojí svěřit svůj dům cizím lidem, my už ke strachu důvod nemůžeme mít vůbec.

Zběžně jsme vybalili a vyrazili na procházku k blízkým rybníčkům. U nich jsme objevili dětské hřiště, kterého si Anežka plně užila a putovali jsme dál. V rozjaření z nastávajících dní volna jsme dělali různé blbiny, točili se, hopsali a mimo jiné si Anežka vyžádala letadlo. Tedy popadnout za ruku a nohu a pořádně roztočit. Hlasitý smích však záhy přešel v ještě hlasitější pláč. Nejprve jsme to považovali pouze za změnu nálady a že Anežka jen protestuje proti dalším legráckám. Někdy se její smysl pro humor takto náhle vytrácí. Ale když se držela za zápěstí, naříkala a při jakémkoliv pokusu jí na ruku sáhnout plakala ještě víc, pochopili jsme, že je zle. Všechny naše pokusy o amatérskou pomoc a úlevu vyústily v další prudké návaly pláče. Rozhodli jsme se proto vyhledat pohotovost. Zastavili jsme už dvoje okolojdoucí lidi s dotazem na umístění místní nemocnice, ale jako na vztek, všichni dotazovaní tu byli, stejně jako my, na dovolené a radu nám nebyli schopni poskytnout. Anežčin pláč sílil. Klusala jsem s ní v náručí alespoň směrem k našemu penzionu. Zoufalá Anežka brečela a zároveň tím ubrečeným hlasem volala: „maminka, maminka, maminka,...“ pořád dokola. Má poslední dobou zvyk, že se při jakékoliv obtíži dovolává maminky, i přes mou bezprostřední blízkost. V této konkrétní situaci jsem byla poprvé v životě vděčná za lidskou netečnost. Jinak bych byla jakožto žena utíkající s dítětem v náručí zoufale řvoucím maminkááá, maminkááá určitě záhy vyslýchána na policii pro podezření z únosu svého vlastního dítěte.
Ani na pokoji se nám nepovedlo Anežku ničím utišit. Když na ukonejšení nezabralo ani nejoblíbenější jídlo – chleba se sýrem – usoudili jsme, že situace je velmi vážná a znovu se vydali hledat nemocnici. Uvázala jsem Anežku na záda do šátku a najednou se neuvěřitelně zklidnila. Ulevilo se nám všem, jelikož tou dobou už jsem dávno brečela s ní.
Nemocnici jsme našli snadno. Hned ve dveřích pohotovosti nás sestřička uvítala vyhubováním za to, jak jsme nezodpovědní rodiče, když taháme dítě za ruce a přizvala nás k lékařce na vyšetření. Před samotným vyšetřením bylo nutno sundat Anežku z šátku. Ve stresové situaci jsme se v tom rozmotávání 5,5 metrového šátku nějak zašmodrchali, přišlapávali jsme jeho konce a vůbec jsme si počínali tak nemotorně, že nás obě zdravotnice podezřívaly, že to naše dítě plánujeme dnes zranit ještě vícekrát.
Po úspěšném vymotání jsme ještě vyzkoušeli rentgen zápěstí. Při spolupráci u rentgenu jsem si měla nasadit ochrannou vestu, která vážila aspoň třicet kilo a ve které jsem měla sama se sebou co dělat, abych se dopotácela ke svému dítěti a nejsem schopna říct, zda mi při samotném rentgenování dalo větší práci udržet malou, aby se nehýbala, nebo nepadnout pod tíhou té ochranné vesty.
Dle rentgenu na chirurgii usoudili, že zápěstí je v pořádku a pro změnu se Anežce snažili nahodit nějaký vaz v lokti. Zdálo se, že úspěšně.
V 19:30, tedy 3,5 hodiny po příjezdu jsme měli tento složitý zahajovací dovolenkový ceremoniál za sebou a s příchodem na pokoj jsme všichni okamžitě usnuli.

Druhý den:
Ráno jsme dojeli autobusem do Štěpánova nad Svratkou, odkud jsme po červené turistické trase chtěli dojít na Pernštejn. Anežka byla ubrečená. Ruka ji asi ještě dost bolela, nosila ji bezvládně svěšenou a neskutečně se loudala. Usoudila jsem, že v jejím stavu bude lépe ji nést na zádech. Ovšem můj původní plán, že Martin jako silný muž bude nosit Anežku a já si pošlapu jen s baťůžkem, ztroskotal na tom, že se Anežka ve svém kňouravém rozpoložení domáhala nošení u maminky. Nu což, po ránu jsem jí to přání ráda splnila, aspoň se v chladném dopoledni zahřeju. Nasadila jsem Anežku na záda a vykročili jsme dál po červené. Z asfaltky jsme přešli na příjemnější polní cestu, polní cesta ze plynule proměnila v lesní a lesní cesta se velice náhle proměnila na špatně průchodnou houštinu. Ale přeci jen se ve vysoké mokré trávě rýsoval náznak cestičky. Anežka mi připadala čím dál těžší, pro změnu se plačtivě dožadovala pěší chůze, kterou bych opravdu uvítala. Ale nebylo zbytí, do téhle mokřiny jsem ji vypustit nemohla, ačkoliv jsme si obě toužebně přály, aby běhala chvíli po svých. Když už jsme měli promáchané nohy až po kolena, zdálo se nám, že už jsme příliš dlouho nezahlédli turistickou značku. Cestička byla čím dál méně zřetelná a nelákala nás představa, že bychom se po ní měli dál plahočit, aniž máme jistotu, že jdeme správným směrem. Přišla na řadu mapa, která nás ujistila, že jsme se celou tou mokřinou vlekli zbytečně. Těžko říct, zda nás více potěšilo to, že se nemusíme dál ubírat cestou, která vypadala čím dál méně přívětivě, nebo jestli nás více zdeptalo, že se budeme muset už zdolanou nepříjemnou cestou vrátit a nevíme přesně kam. Celé náladové dilema však za nás vyřešila Anežka, která situaci jednoznačně klasifikovala tím, že se (stále ještě přivěšená u mě na zádech) bez jakéhokoliv varování počůrala. Vynadali jsme dítěti, otočili se a o poznání mokřejší jsme se vraceli zpět na sympatičtější lesní cestu, až jsme dorazili k poslední viděné turistické značce. Prohledali jsme její blízké okolí do všech možných směrů, ale žádnou další značku jsme už nenalezli. Znovu přišla na řadu mapa. Ta nám napověděla, že bychom měli sejít k potoku. A opravdu. Cestou z lesa k potoku jsme na jednom stromě odhalili červenou značku. Ale bylo na ní znát, že tu byla namalována před mnohými a mnohými lety. Chtěli jsme postupovat dále k potoku, ale houští vyšší než my nám v tom bránilo. V něm se rýsovaly dvě nenápadné cestičky. Martin, jakožto jediný nepomočený člen výpravy byl vyslán na výzvědy a my s Anežkou jsme zatím vedly rozepři o tom, zda půjde pěšky nebo se ponese. Po několika marných pokusech probít se křovím k potoku jsme to vzdali, změnili jsme cíl našeho výletu a vrátili se 3,5 km zpět do výchozí vesnice. Z té se dle mých domácích studií map a internetu dalo vyjít i na jiný výlet a to na zříceniny hradů Aueršperk a Zubštejn. Taktéž po červené turistické trase, ale opačným směrem. Nedošlo nám však, že tuto trasu značkoval tentýž člověk, který nás bezcitně nechal bloudit mokrou houštinou. Hned ve vesnici jsme opět ztratili špatné značení z očí. Cestu nám pomohla najít až zase mapa. Mezitím byl čas Anežčina poledního spánku. Vyčerpána předchozím 3 hodinovým nošením jsem ji upevnila na záda Martinovi a doufala, že s volnými zády mi lépe uschnou počůrané svršky. Anežka usnula a nastalo blahodárné ticho od věčného kňourání. Měla jsem však jen deset minut na zregenerování duševních sil. Martin, který byl jakožto muž předurčen k tomu, že bude na dovolené nosit těžké břímě – tedy naše dítko, začal fňukat, že se to nedá, že je Anežka těžká, šátek ho škrtí, je vedro, jsme ztracení a unavení a vůbec je všechno naprosto hrozné a on už to nošení dítěte nevydrží. Usedli jsme na zem, Martin sundal Anežku ze zad a ta se okamžitě probudila. Teď už tu byli kňouralové dva a soutěžili v rychlosti vymýšlení nových a nových stížností. Mou snahu udržet si veselého dovolenkového ducha a povzbuzovat naši rodinku k lepší náladě mi mírně ztížilo náhlé potvrzení toho, že žena je na světě na vše sama, jediná silná osobnost, která musí vést zbytek skupiny, tedy muže a děti, kteří jsou si v tolikém podobni! Je to sice všeobecné známá skutečnost, která nikoho nezarazí, ale chvíle, kdy ji žena plně pochopí, je přeci jen trochu deprimující.
Ještě že jsme měli s sebou alespoň dostatek dobrého jídla, které zvládlo zachránit situaci. Při jídle jsme rozhodli, že náhradní výlet nezvládneme ani fyzicky ani časově a už jsme vůbec neměli náladu spoléhat na značení červeného vtipálka. Červená trasa a ten den vůbec všechno červeného se stalo nenáviděným. Cítili jsme se natolik unaveni, že jsme se vrátili zpět na náves a hledali nejbližší spoj do Nového Města. Zjištění, že nejbližší autobus jede až další den, nás zrovna nenadchlo. Vsadili jsme tedy na žlutou trasu a doufali jsme, že ji značil uvědomělejší člověk, než tu červenou. Po žluté jsme plánovali dojít do nejbližší vsi, odkud jezdil vlak a jen jsme se modlili, že stihneme ten o půl 5, který byl zároveň ten den poslední. Čekalo nás dalších 9 km. Anežčino kňourání opět sílilo, zřejmě v důsledku nevyspání. A jelikož jsem netoužila po tom vyměnit dětské fňukání za mužské, vzala jsem ji na záda opět já a malá vzápětí usnula. Bylo mi blaze a paradoxně se mi lépe šlapalo. To, že jsme po pár kilometrech opět ztratili značení, mě už vůbec nepřekvapilo. Jelikož nás tlačil čas, nezbylo, než se svěřit Martinovu orientačnímu smyslu – jedné z těch vlastností, kterou žena přeci jen ovládá méně a které muže posouvají na vyšší stupeň než děti. Šli jsme polními a lučními cestami, aniž bychom potkali živáčka. Otevíral se nám krásný pohled na zvlněnou krajinu a rozsáhlé zelené plochy. Nádherná příroda nerušená žádnými lidskými stavbami. Stručně řečeno, nikde nic. A já si říkala, že po tomhle pocitu jsem vždy toužila – jít středem zelené louky a užívat si ten pocit. Nádhera. Zasněná idylka skončila ve stejnou chvíli, kdy skončila jedna z polních cest v rozoraném poli. Pochod oraništěm byl náročný, ale při kraji pole bylo celkem snadné ho zdolat. Prošli jsme lesíkem, který lemoval pole a před námi se zjevila vesnice. Vzhledem k pokročilému času jsme doufali, že je to ta, kterou hledáme. A ejhle, tu se na stromě za zatáčkou zjevila žlutá značka a my si ulehčeně oddychli, že Martinův vyhlášený orientační smysl nezklamal. Došli jsme na nádraží s luxusní půl hodinovou rezervou před odjezdem posledního dnešního vlaku.
Nemusím dodávat, že jsme toho večera opět všichni velmi brzy usnuli.

Třetí den:
Po včerejším výkonu jsme se rozhodli prožít odpočinkový den. Ráno jsme se prošli po městě a odpoledne bylo naplánováno obhlédnout místní přírodní koupaliště. Vedla k němu příjemná cesta okolo potoka. Kousek za vilovou čtvrtí se u potoka tyčilo několik smrků a mezi nimi hebké zelené travnaté plochy. Poukázala jsem na ně a začala jsem přednášku ke svému choti pocházejícího z rovin, kde takovéhle lesy neznají. Ano, ano, takováhle byla travička u nás doma v lese. V té jsou tak krásně vidět houby a vůbec tak má vypadat les, kde rostou pořádně houby....Mou litanii přerušil Martinův výkřik: „Hele houba, hele další.“ A to už jsem se přidala i já: „Hele, další, a tam taky.“ „Dáší hábička,“ ozvala se Anežka a běžela ke mně s podhříbkem v ruce. A takhle už jsme pokračovali celou dobu, než jsme prošmejdili křížem krážem celé to seskupení stromů – těžko říct, zda to málo stromů pohromadě se dá vůbec nazvat lesem. Hromada hub rostla a já jen přemýšlela, kam s nimi. Nakonec jsem z obsahu našeho batohu vybrala látkovou plenu, svázala jsem její rohy a provizorní košík jsme naplnili houbami slibujícími alespoň 4 porce řízků a 2 smaženice. Tahle cesta na koupaliště se mi moc líbila. Chtěla jsem ještě prozkoumat blízký les, ale Martin zavelel, že náš původní cíl bylo koupaliště a že oproti včerejšku, nehodlá cíl dnešní výpravy měnit. Uznala jsem, že už houby stejně není kam dávat a šli jsme užívat vody a poklidu.
A tentokrát změna! Večer, únava neúnava, zpracovávali a hlavně baštili jsme houby. To byly hody! A ještě zbylo. I s přeplněným žaludkem už jsem se těšila na další den, jak se opět přecpeme houbovými pochoutami.

Další dny dovolené už probíhaly bez větších problémů a celkem podle plánu. Takže se nám nakonec aspoň na druhý pokus podařilo navštívit hrad Pernštejn, i když tentokrát jsme pro jistotu jeli vlakem až do stanice těsně pod hradem a neriskovali jsme zpestřit si tento výlet dalším blouděním po okolním kraji. Následovala prohlídka města Žďáru nad Sázavou a poutního kostela na Zelené hoře a pro velký úspěch zopakování návštěvy lesa a místního koupaliště a opětovné přecpání se houbami.

31.12.2009 16:18:11 | Autor: Lada | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< na úvod

Profil

Jméno: Zářijovky 2007
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články

Dovolená aneb houbové ...
Anežka na návštěvě u k...
Anežčina první dovolen...
Seznam
Anežka cvičí
Anežka a vanička
Zdravíme a pozdravujem...
Dítě - Návod k použití
Anežčin multifunkční d...
Naše pohádka
Receptíky na omáčky
Anežčiny první narozen...

Rubriky

Všechny rubriky
Šikovný věcičky
Básničky, písničky ... pro naše dětičky
Papání
Vozítka a jejich příslušenství
Jen tak ...
Den D .. jak jsme přišli na svět
videa našich pokládků... aneb jak nám rostou a co už umí :o)
metříky
číslíčka aneb naše tabulka
Naše rodinky
Rychlorecepty alá MON
jak se na nás čekalo aneb jak mamky těhotnily
přehled psychomotorického vývoje
koutek jedny dietařky
dětské koutečky... neboli aby si i mamky mohly vorazit :)
Pro volnou chvíli a zábavu

Odkazy

naše domovina
všechno možné i nemožné o kojení
jak na sluníčko
jak na sluníčko s paraplíčkem napr...
ráj nejen pro dětičky, ale hlavně pro maminky
další ráj...
mimibazar
naše prní album - před těhu, pupíky a novopečené miminka
album, které nás vypeklo nejvíc :o(
jaké bude počasí?
Žiju BIO
Závadné výrobky 1
Závadné výrobky 2
Energetická kalkulačka pro dietářky
Kalorická tabulka pro dietářky
Zpěvník
Recepty pro kojence
Výživa dětí

Archiv


Fotoalbum


RSS

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se