Děti s Downovým syndromem


Jak Len zmínila, že Tomova maminka pracuje s postiženými dětmi, vybavila se mi jedna nesmazatelná příhoda z mého života.

Byla to moje třetí sezóna na zámku ve Žlebech. Na průvodcárně jsme byli právě tři čekatelé na další prohlídku a jako vždy, když jsme se mezi prací sešli, bylo veselo. Tu přišla pokladní s tím, že přijel zájezd dětí postižených Downovým syndromem a kdo z nás je ochoten se jich ujmout. Všichni jsme zaraženě mlčeli. Za chvíli ticho prolomil můj kolega, který prohlásil, že s mentálama do zámku nejde. Touhle větou hodně klesl v mých očích (a i tato věta byla jedním z důvodů, proč jsem odmítla jeho pokus o větší sblížení).
Nakonec jsem se s nimi do zámku vydala já. Musím přiznat, že jsem z toho měla strach. Ne proto, že by mi vadilo, že jsou postižení, ale proto, že jsem neměla s takovými lidmi zkušenost a nevěděla jsem, jak se přesně chovat a co oni od té prohlídky očekávají.
Před hlavní branou jsem vyhledala vychovatelku, která mi z jejich tříčlenného doprovodu byla nejsympatičtější a zeptala se jí, jak si zhruba přestavuje výklad. Zvolila jsem dobře, byla velmi milá a řekla mi, že tito lidé (bylo jim dle mého odhadu cca 16-22 let) jsou na úrovni asi čtyřletých dětí.

Vydali jsme se do první místnosti a já svůj výklad zjednodušila na minimum a jak to dělávám i u dětských táborů, dávala jsem velké množství hádanek, aby se mohli všichni do prohlídky aktivně zapojit. Odezva ale byla nulová. Po první dvě místnosti jsem se dívala do nepřátelských tváří. Děsila mě představa, že takhle to bude probíhat ještě dalších 50 minut a zároveň jsem se trápila tím, že něco dělám špatně. Buď je můj výklad příliš dětský nebo příliš složitý a nebo ještě hůř - připadám jim prostě trapná a nesympatická. Ona milá vychovatelka (v každém případě žena na svém místě co se práce s těmito lidmi týče) asi vycítila, čím se trápím a při přechodu do další komnaty mi řekla, že nemám být smutná, že se tito lidé bojí cizích a proto jsou zpočátku nepřátelští. Hrozně se mi ulevilo a dál jsem pokračovala ve své snaze udělat jim z návštěvy zámku přijemný zážitek.

A za další dvě místnosti už jsem byla odměněna usměvavými výrazy ve tvářích všech, řada z nich se mnou chtěla komunikovat a neustále vznášeli dotazy všeho druhu a asi čtyři se mnou pořád chtěli chodit za ruku. A mě bylo najednou moc fajn. Už to nebylo o tom, že jsem se usmívala proto, že jsem se snažila být milá. Já se prostě usmívala radostí a najednou mě napadaly různé blbosti, které jsem taky okamžitě říkala nahlas a všichni se jim smáli.

Jedna dívka si mě obzvlášť oblíbila, chodila se mnou za ruku a mezi výkladem mi vyprávěla o svém životě. Že má v ústavu svou lásku, že spolu začali nedávno chodit, ale že jemu se tentokrát nechtělo jet na výlet. A mě z toho rozhovoru vůbec nepřišlo, že by byla na úrovni čtyřleté holky. Ano, bylo na všech znát, že jsou postižení, jak vzhledem, tak chováním, ale nedá se říct, že by byli hloupí nebo zaostalí. Jsou prostě jen jiní. Všechno je zajímalo, rozhodně víc, než některé běžné návštěvníky. Hodně si toho z prohlídky pamatovali a byli moc hodní a disciplinovaní. Byli vážně moc milí a chovali se velmi přirozeně, že i já jsem tím byla nakažena a úplně jsem se s nimi cítila sama sebou.

A na konci? Na konci mi tak krásně zatleskali, že mi to vehnalo slzy do očí. A každý mi při odchodu ze zámku řekl několik krásných vět, kterými ocenil zámek i můj výklad. A můžu říct, že takhle krásně mě ještě nikdy nikdo nepochválil.

09.04.2008 12:53:26 | Autor: Lada | stálý odkaz

Komentáře

13 komentářů:
  • 09.04. 20:31, AndyLee

    Laduško, tak to je krásný příběh, ty jsi holt moje citlivá dušička.

  • 09.04. 22:53, Monika

    Ladi, tleskam a uplne presne vim o cem mluvis. Ja delala nekolikrat rozhodci na celorepublikovych atletickych zavodech ustavu pro mentalne postizene a vzdycky to byl zazitek. Pokazde to bylo spojene se slavnostnim ceremonialem na zacatku a konci her, s vecernim programem po dobu jejich pobytu v Praze, s plesem apod. To, jak tyhle deti (oni to jsou vlastne dospeli s detskou dusi) na vse reaguji a jak jsou dychtive po novych zazitcich se opravdu neda popsat. Kdyz si cloveka oblibi, jdou za nim slepe a on pak ma snahu vydat ze sebe to nejlepsi, aby jim jejich naklonost oplatil. Vsechno dava nejaky novy smysl a je opravdu povznasejici pocit vedet, ze jim davas neco ze sebe a ze je to pro ne tak vzacny dar. Pamatuju si, jak jsem po zavodech ve skoku dalekem gratulovala vitezi a rekla mu, ze ted je opravdovy sampion. Tohle slovo neznal, takze jsem mu ho musela vysvetlit. On ho potom porad vsem rikal i s docela presnym vysvetlenim. Nejlepsi je, ze se mu sampion rika dodnes. Jedne slecne jsem zase prinesla k narozeninam nekolik pohlednic pejsku. Vedela jsem, ze je bude slavit posledni den zavodu a chtela jsem ji poprat a prinest vhodny darek. Po porade s vychovatelkou, ktera mi rekla o jeji sbirce psich pohledu, jsem zvolila asi nejlip a pritom to byla takova malickost. Takhle se raduji opravdu jen deti. Co me ale dostalo nejvic byl zaverecny ples. Tam jsem si s nekolika "kluky" zatancila a oni byli tak stastni. Oni ale nevedi, ze ve skutecnosti jsem byla nejstastnejsi ze vsech ja. Pripadala jsem si totiz opravdu pohadkove.

  • 10.04. 07:04, Lada

    Mon, to je taky moc krasny!!!!

  • 10.04. 09:12, Vlaďka

    Ladu, teď jsi mě teda dostala ... Připomněla jsi mi můj vlastní zážitek, ten můj se liší akorát v tom, že to bylo v krápníkových jeskyních, ale jinak přesně jak popisuješ. Počáteční nejistota a možná i strach se změnily v naprosto suprovej zážitek. Pěkně si mi zahrabala ve vzpomínkách (je to už dobrejch 15 let), až mě z toho zamrazilo:)

  • 10.04. 09:46, Lada

    jee, Vladi, tys provadela v krapniikovych jeskynich? To muselo bejt taky pekny!

  • 10.04. 10:19, Vlaďka

    Ladu, bylo to fajn ... už na gymplu jsem tam měla víkendový a prázdninový brigády a rok jsem tam dokonce byla zaměstnaná. Musim říct, že mi to hrozně moc dalo. Pěkně jsem se otrkala a od tý doby mi nikdy nedělalo problémy komunikovat s lidma. Byly to Bozkovský dolomitový jeskyně-

  • 10.04. 10:33, Lada

    Vladi, tak to jsme na tom stejne, ja taky zacala provadet uz na gymplu ve tretaku a nejen ze mi to hrozne moc dalo, ale stala se z toho vylozene posedlost, takze jsem pak nekolik sezon provadela na dvou zamkach najednou :) A ted mi to desne moc chybi a mrzi me, ze je pro cloveka s rodinou nerealizovatelny mit to jako staly povolani.

  • 10.04. 13:30, Mon

    Ted me napada. Neznas, Ladi, nahodou Janu Strnadovou?

  • 10.04. 13:41, Lada

    Mon, nic mi to nerika...ma to byt pruvodkyne na Žlebech? Já tam dělala v letech 2000-2004....

  • 11.04. 21:55, Mon

    Urcite provadela. Myslim, ze i na Zlebech, ale nevim, kdy presne.-( Az ji potkam, zeptam se ji a pak dotaz zpresnim. Apropos ja mam k zamkum a hradum taky vrely vztah. Sveho casu jsem jezdila na brontarny a o vikendech a prazdninach jsme pomahali s opravami pamatek a prirodnich parku. Takhle jsem stravila mooore casu na zamku v Nachode, v Tremosnici, na Kuksu, v Ratiboricich, na Kunce, na Lichnici. Pracovali jsme i v Obrim dole nebo v Adrspachu. Rika ti to neco?

  • 12.04. 08:16, Lada

    Tyyy jo, Mon, tak to musela bejt krasna prace! Obri dul mi teda nic nerika, ale jinak jo. Napr Lichnice, na ty jsem byla asi milionkrat, chodili jsme tam pesky z babicciny chaty, tedy v soucasnosti se tam uz babi a deda presunuli nastalo.

  • 12.04. 10:45, Monika

    Na Lichnici mam celou jednu zidku, na kterou jsem pysna. Puvodne byla provalena a s pomoci kamaradu, jsme z prikopu vytahali puvodni kameni a opravili to. Ja jsem ji pak celou dosparovala tou nejmensi sparovackou, aby to hezky vypadalo. Pod Lichnici jsme meli vzdycky postaveny stany a pres den jsme chodili pracovat nahoru na zriceninu. Taky sklepeni je spraveny. Stravila jsem tam dve leta a nekolik vikendu. Byli jsme fajn parta a nasi si oddechli, ze se paktuju zrovna s takovyma lidma a ne s nejakyma fetakama. Navic je takovy prazdniny nic nestali, pac jsme pracovali za stravu a povoleni postavit si tabor pod hradem.

  • 22.04. 11:05, Lada

    Monco, to je krasny, tak az zas pujdu na Lichnici, tak mi musis napsat, ktera ta zed je ta tvoje, abych si ji specialne prohlidla ;) Kdyz tak ctu tvoje zazitky, tak si tak rikam: skoda, ze jeste nemam prazdniny...bych nevedela jestli driv provadet, nebo se vrhnout do neceho podobneho, cos delala ty. A jak ses k tomu vlastne dostala? Pres Pardubickej pamatak?


přidat komentář
<< na úvod

Profil

Jméno: Zářijovky 2007
 poslat vzkaz autorovi

Aktuální články

Dovolená aneb houbové ...
Anežka na návštěvě u k...
Anežčina první dovolen...
Seznam
Anežka cvičí
Anežka a vanička
Zdravíme a pozdravujem...
Dítě - Návod k použití
Anežčin multifunkční d...
Naše pohádka
Receptíky na omáčky
Anežčiny první narozen...

Rubriky

Všechny rubriky
Šikovný věcičky
Básničky, písničky ... pro naše dětičky
Papání
Vozítka a jejich příslušenství
Jen tak ...
Den D .. jak jsme přišli na svět
videa našich pokládků... aneb jak nám rostou a co už umí :o)
metříky
číslíčka aneb naše tabulka
Naše rodinky
Rychlorecepty alá MON
jak se na nás čekalo aneb jak mamky těhotnily
přehled psychomotorického vývoje
koutek jedny dietařky
dětské koutečky... neboli aby si i mamky mohly vorazit :)
Pro volnou chvíli a zábavu

Odkazy

naše domovina
všechno možné i nemožné o kojení
jak na sluníčko
jak na sluníčko s paraplíčkem napr...
ráj nejen pro dětičky, ale hlavně pro maminky
další ráj...
mimibazar
naše prní album - před těhu, pupíky a novopečené miminka
album, které nás vypeklo nejvíc :o(
jaké bude počasí?
Žiju BIO
Závadné výrobky 1
Závadné výrobky 2
Energetická kalkulačka pro dietářky
Kalorická tabulka pro dietářky
Zpěvník
Recepty pro kojence
Výživa dětí

Archiv


Fotoalbum


RSS

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se